Jak to všechno začalo

Vše začalo narozením našeho syna Daniela. Na narození syna bohužel nemáme moc dobré vzpomínky, protože Danečkovi při porodu vznikla zlomenina lebky a kefalhematomy. Daneček byl z tohoto důvodu první dny života pozorován na dětské klinice neurologem. Přesto jsem byla lékaři přesvědčena, že je syn v pořádku a že si domů odvážím krásné zdravé miminko. Nikdy nezapomenu na okamžik propuštění z nemocnice a na ty nádherné chvíle které tenkrát následovaly. Prostě jsem se z Danečka radovala, protože byl moc hodné  miminko, užívala jsem si péči o něj a snažila jsem se, aby byl dlouho kojen. Vůbec jsem netušila, jak to s Danečkem ve skutečnosti vlastně bude a byla jsem díky své nevědomosti moc šťastná. Pravidelně po 3 měsících jsme docházeli na neurologické kontroly, ale nikdy nám nebylo nic negativního řečeno. Když bylo Danečkovi 8 měsíců, tak jsem si všimla, že šilhá, tak jsme navštívili očního lékaře. Tenkrát mu byly zjištěny oční vady a naše krásné miminko dostalo brýle. Na neurologické kontrole v Danečkově 9-ti měsících nám lékařka řekla, že je Daneček psychomotoricky opožděný a musíme začít s rehabilitací. Ano, skutečně opožděný byl, protože v té době se pouze plazil a neuměl ani sedět. Časem jsem zjistila, že je škoda, že jsme s rehabilitací nezačali mnohem dříve, protože jsme včasným zahájením rehabilitace mohli synovu postižení možná předejít nebo jsme alespoň mohli jeho postižení zmírnit. Velice nás to mrzí. Věřte, že kdybychom věděli,  že je naše dítě takto nemocné, tak bychom začali ihned intenzivně pracovat na tom, aby jeho postižení bylo co nejmenší. Tenkrát jsme, bohužel ne naší vinou, promarnili  velkou část Danečkova prvního roku života a teď se již musíme potýkat s  následky. Více než 8 let intenzivně cvičíme, snažíme se i rehabilitovat v lázních a léčebnách, ale bohužel synova hrubá motorika je stále na úrovni ročního dítěte, které ještě neumí samostatně chodit. Je opožděný po mentální stránce, v mluvení a špatně artikuluje. Dále má oční vady a nosí brýle.

Doma se synem pravidelně cvičíme a snažíme se mu dávat stále nové podněty. Dále Daneček dochází každý den do speciální školy, kde se mu kromě učitelů pravidelně věnuje osobní asistent, fyzioterapeut a logoped.  Pracujeme tedy intenzivně  a stále doufáme, že Danečkovo postižení nebude tak závažné.

Když jsem čekala Danečka, tak jsem se na jeho narození velice těšila. Jako většina rodičů si dělá velké plány, tak ani my jsme nezůstali pozadu v představách o tom, co syn bude všechno dělat. Říkali jsme si,  že bude hrát fotbal nebo hokej nebo třeba bude mít hudební nadání. Dnes už vím, že můj syn se nebude věnovat sportu, ale spíše intenzivní rehabilitaci, aby vůbec někdy mohl chodit. Nebude navštěvovat hodiny zpěvu, ale bude chodit dlouhá léta na logopedii, aby alespoň trochu srozumitelně mluvil. Nebude hrát na saxofon po pradědečkovi, ale budeme velmi rádi, když bude v rámci svých možností zvládat sebeobsluhu. Díky mému synovi jsem si uvědomila, že vše co zdravý člověk umí není samozřejmé. Zdravý šťastlivec se těmto základním úkonům naučí během prvních 3 let života, ale dítě postižené dětskou mozkovou obrnou se to může někdy učit mnoho let a v nejhorším případě se to nikdy nenaučí. Bohužel, toto je pro mne tvrdá realita a nikoliv zlý sen, který by už mohl skončit, protože trvá moc dlouho.  Zároveň však musím říci, že mě můj syn díky svému zdravotnímu postižení velmi obohatil, protože dříve než se narodil, tak jsem řešila mnoho nedůležitých malicherností, na kterých mi už dnes vůbec nezáleží. Můj syn mě prostě naučil rozpoznat, co je v životě důležité.

Daniel zatím není schopen samostatné chůze, ale radujeme se z toho, že se naučil chodit s tříbodovými holemi. Trénuje tím nejen chůzi, ale i rovnováhu, která mu nejvíce brání v jeho samostatné chůzi. Bohužel tyto tříbodové hole jsou vhodné spíše pro chůzi v interiéru a jsou pro Dana moc pomalé (a někdy i nebezpečné, protože padá :-), proto Dan používá pro pohyb venku chodítko a speciální kolo.  S chodítkem a kolem se pohybujeme převážně na ulici a na dětském hřišti a díky tomu syn začíná poznávat lidi v okolí a lidé začínají poznávat jeho handicap. Jsem moc ráda, že Dan začal chodit s tříbodovými holemi, ale bohužel bez kvalitní rehabilitace se stále neobejde. Vkládáme velké naděje do terapie, kterou nabízí Sanatoria Klimkovice, tzv. Klim-Therapy, kterou syn již několikrát absolvoval. Základem tohoto programu je využití speciálního stabilizačního oblečku při intenzivní rehabilitaci. Stabilizační oblek má za úkol ještě zvýšit účinek velmi intenzivního cvičení. Věřím tomu, že pravidelné opakování této terapie přispělo ke zlepšení jeho zdravotního stavu a hlavně k viditelnému výsledku, čímž je chůze s tříbodovými holemi. Bohužel toto léčení nehradí zdravotní pojišťovna a je pro nás finančně nedostupné!!! Proto nám nezbývá než požádat o pomoc veřejnost!!!

Fotogalerie: Jak to všechno začalo